Pověst o Čantoryjských Rytířích
O Čantoryi se vypráví mnoho legend a pověstí a vyprávěním všech bychom zde strávili mnoho dní. Však vypovím vám ty neznámější a nastíním ty ostatní. První legendy o Čantorii se spojují již s Kelty, kteří dle legend a nálezů, zde měli velké obětiště a obětovali zde zlato a různé poklady. Následovala pověst o čarodějnicích na hoře či o léčivé rostlině Čantoryjce. Také o tom jak si nechal mongolský chán postavit na vrcholku této hory svůj stan či o zbojnících kteří zde skryli poklad. Potom o takových, kteří se tyto pradávné poklady pokusili vykopat. Ale nejznámější a největší, snad také ještě z Keltských dob, je ta o spících Čantoryjských rytířích. I když není jednotná a pověsti je o nich více a tedy dle legend je potkalo i více lidí, nejznámější je tato:
Pověst o nýdeckém kováři Větrníkovi
Za dávných dob, v obci Nýdek, žil vyhlášený kovář po celé Slezsku jmenem Větrník. Žil spokojeně se svojí rodinou, a koval pro kdejakého pána. Jednoho pochmurného večera k němu přijel podivný muž, zahalený v plášti, pod nímž byla lesklá zbroj zdobena zlatem a široký rytířský meč. I kůň byl ve zbroji a vyzdoben rytířským způsobem. Lidé si už tehdy vyprávěli o rytířích žijících v horách, ale kovář na to příliš nedával. A tak zaskočen se ptá kdo je a co chce.
Rytíř místo pozdravu či odpovědi říká, že chce od něj koupit tři sta podkov a že si je přijede vyzvednout za tři dny. Že mají být té nejlepší kvality a že nebude na tom tratit.
Větrník tomu moc nevěřil, a lámal si s tím hlavu celou noc, ale co, nazítří najal všechny tovaryše, co jen v okolí žili, i dal se do kování. Koval dnem i nocí a skutečně se mu tento těžký úkol podařilo stihnout. A onen rytíř přesně za tři dny stál před jeho kovárnou a říká: „Dobře jsi odvedl svůj úkol. Nyní pojď, ještě musíš okovat těchto tři sta koní.“
Vzal podkovy i vedl ho pod horu Čantoryi, tam se před nimi otevřela země a oni vjeli do podzemního hradu. Tam na velikém nádvoří spalo tři sta rytířů ve zbroji, spali a čekali, až přijde jejich čas. To až Těšínskému Slezsku bude nejhůř, tito rytíři vyrazí a bránit nás budou.
Kovář pochopil, co má dělat, a dal se do díla. Koval a koval, aniž by věděl, jak čas plyne. A tak když byl hotov, onen rytíř mu přinesl jeho plný měch, dříve s podkovami, nyní lehký snad s hnojem či prachem. Kovář se ušklíbl a vyrazil domů, nevěděl, že rok uplynul. Přišel domů, kde ho již oplakali, a vše vyprávěl své ženě a dětem. Ti chtěli vědět co je v pytli, kovář se zasmál a říkal, že ho napálili ale, že je rád že žije. Vzal měch a šel k hnoji, tam začal z měchu hnůj vysypávat. Ale co to, místo hoven a slámy zlaté valouny a nitě se sypaly. S toho lesku a cinkání šla hlava kolem. Kovář byl dobrák, a tak za jeho dob ve vesnici nebyl hlad ani chudoba, podělil se totiž se všemi. Ale jak to tak chodí, když se zlato rychle nabude, také se ho rychle pozbude, a ještě než zestárl, zlata již nebylo.
Dnes se klikatí na vrchol hory Rytířská naučná stezka a na samotném vršku je rozhledna s ním můžete vidět celé okolí, které rytíři budou v dobách nejhorších bránit.